Francie 2010- dovolená
Letos jsme se po roční přestávce vrátili na Azurové pobřeží do kempu u Port Grimmaud. Protože Provence nám učarovala, kromě lenošení u moře jsme si naplánovali i několik výletů. Nejprve jsme zamířili za levandulemi do Riezu a pak do kaňonu du Veron. Další výlet byl dvoudenní, navštívili jsme úžasný okrový důl v Roussillonu, klášter v Senanque, vyvěračku Fontaine de Vaucluse a večer jsme dorazili do Avignonu. Druhý den ráno jsme se do Avignonu vrátili, pokračovali jsme na akvadukt Pont du Gard, odpoledne jsme strávili v Camargue a večer pak na zřícenině Les Baux de Provence. Inkognito jsme se vydali do St. Tropez, ale všechny tam zajímala jen nějaká Paris Hilton:o)!
Port Grimaud
Unikátní městečko ve francouzském
departmentu Var v regionu Provence, ležící v
zálivu Saint Tropez asi čtyři kilometry západně
od města Saint Tropez. Městečko na vodě ve stylu italských
Benátek postavil v 60. letech 20. století
architekt François Spoerry. Proto je také někdy
nazýváno „Francouzské
Benátky“. Stavby jsou umístěny na
čtyřech poloostrovech a ostrůvcích, z nichž každý
je spojen s pevninou mosty. Záměrem architekta byla
luxusní sídla s místy pro
„zaparkování“ jachet.
Nyní je zde přibližně 2000 apartmánů, pokud byste
měli zájem se zařadit po bok milionářů, tak
vězte, že v rámci krize klesly ceny apartmánů na
„pouhých“ cca 800 000 Euro za 1+ 1:o).
Pro běžné turisty je otevřená pouze
část přístavu, do další se
nedostanete ani omylem, bezpečnostní služba
přísně střeží soukromí
zdejších obyvatel. Přesto se sem ročně
podívá na milión turistů, protože toto
místo je velmi atraktivní.
Bývají zde trhy- ve čtvrtek a v neděli,
převážně s místními produkty.
Jediné, co nás opravdu hodně mrzelo, bylo
odměřování porcí zmrzliny. Byli jsme
zde podruhé během tří let a tytam jsou
špachtle na nabírání
zmrzliny a pořádné porce, nyní
převládly pidikleštičky a pečlivě
odměřené kopečky jako v Čechách-co byste chtěli
za 2 Eura za kopeček, že?! Navštívili jsme zde i
dvě restaurace, jedna francouzská nás
příliš nenadchla, jídlo relativně
dobré, ale bez koření,
nápadu. České restauraci Prague se vyhněte
velkým obloukem, na jídlo (stupidní
kuřecí řízek a hranolky) jsme čekali ¾
hodiny (mají jeden friťák!), bylo to nic moc,
ceny vysoké a prostředí
špinavé (obzvlášť toaleta
byla odpudivá, ryze česká.) Opravdu děs, litovala
jsem české hosty, kteří si zde objednali
stravování. Mám pocit, že restaurace
(či spíš hospoda) změnila majitele, protože před
dvěma lety jsme si zde opravdu pochutnali a výborně si
popovídali s majitelem…
Saint Tropez
Saint-Tropez je obec v départementu Var na jihu Francie,
přesněji v oblasti Francouzská riviéra. Město
proslavené svými známými a
bohatými hosty je často nazýváno
Marbella Francie. Jedná se také o
významné přímořské
letovisko. Natáčelo se zde 6 známých
filmů s četníky (ale ačkoli jsme zde byli
několikrát, nepodařilo se nám četnickou stanici
najít. Ale prý jsme o nic nepřišli, je
to jen starý oprýskaný dům.) Tohle
město je opravdu zvláštní a
táhne se jím jedna výrazná
vůně-vůně peněz! Mnoho návštěvníků a
zřejmě i místních se věnuje
oblíbené činnosti-tzv. zevlingu kolem
připlouvajících jachet v domnění, že
zahlédnou nějakou známou osobnost či
milionáře, popřípadě že na nich se
zalíbením spočine milionářovo oko:o)!
Pobíhají tu i paparazzi, aby ulovili
nějaký pikantní snímek do
zítřejší drbny, škoda
používat špičkové
fotografické vybavení na
„lov“ takovýchto snímků!
Narazíte zde jen na značkové obchody, u
některých stojí ve vchodu obrovitý
černoch, který letmým pohledem
rozeznává plebejce od patriciů a podle toho dveře
obchodu buď zůstanou neprodyšně uzavřené nebo
naopak budou úslužně otevřeny!
Procházejí se zde pečlivě pěstěné
dámy v botičkách od Blahnika a v
šatečkách od Prady, v pečlivě pěstěné
ručce mají kabelčičku od Luise Vuttona,
opálený milionář v
bílém jim jde po boku, oči zakryté
černými brýlemi, po dlažbě vedle nich
capká kapesní psíček…Po
městě se prohánějí luxusní auta, pro
milovníky silných motorů a
exkluzivních značek je to tu opravdu ráj.
Přístav je centrem všeho dění, na
nábřeží sedí malíři (a
rádoby malíři) a prodávají
své výtvory…Na
nábřeží je skvělá
„zmrzlinárna“, kde mají
neskutečný výběr zmrzlin a kde se skutečně
nandávají hroudy pomocí
pořádně široké špachtle:o).
Na kvalitě ani množství zde nešetří a
tak jsme si teprve tady vychutnali vynikající
zmrzlinu v tom správném množství! Na
večer se na náměstíčku lemovaném
platany sejdou místní muži (staří i
mladí) a začnou hrát
nejoblíbenější francouzskou
hru-petanque. A hádejte, k čemu slouží
nejrovnější a nejzelenější
trávník v širokém
dalekém okolí? Samozřejmě k pólu! :o)
Přiznám se, že mi však tohle město nepřirostlo k
srdci, připadá mi hodně snobské a
zprofanované.
Riez
Co do velikosti se Riez podobá spíše
vesnici než městu, ale po chvíli pobytu v jeho
ulicích pochopíte, že v minulosti zažil
slavnější dny. Některé z domů na
Grande-Rue a rue du Marché – dvou
ulicích nad hlavní alées Louis-Gardiol
– mají bohatě zdobenou renesanční
fasádu a radnice Hotel de Ville na
náměstí place Quinquonces je
bývalým biskupským palácem.
Za řekou stojí katedrála z 6. století,
která již 400 let neslouží svému
původnímu účelu. Hned vedle se
nachází baptisterium, které
prošlo v 19. století rozsáhlou
rekonstrukcí, ale jinak pochází stejně
jako katedrála z 6. století. Podél
proudu řeky se dojde ke zbytkům daleko staršího
římského chrámu, ze kterého
se zachovaly čtyři nádherné korintské
sloupy. Riez je však označován jako centrum
oblasti pěstování levandule a na
náhorní plošině kolem města najdete
těchto polí nespočet. Měla jsem obavy, že už bude levandule
sklizená (byl konec července) a vskutku leckde už jezdily
speciální kombajny, po kterých na poli
zůstávaly jen dokonale oholené zbytky
keříků! Naštěstí jiná pole
ještě kvetla, škoda jen, že ke snímkům
nemůžu připojit úžasnou vůni a také
silný bzukot včel!
Nejkrásnější pole jsme ale objevili
spíš díky mé
tvrdohlavosti-cestou jsem z auta zahlédla cíp
pole se slunečnicemi. Přemluvila jsem rodinu, abychom se
vrátili, že si je chci nafotit. Sotva jsme vyjeli
na vrchol stoupání, otevřel se
nám fantastický pohled na celé
slunečnicové pole, za kterým byly
dlouhé fialové řádky levandule. U
silnice parkovala auta snad všech
národností, všichni si to fotili,
usmívali se a kochali se. Pro mě asi
největší zážitek z cesty!
Kaňon du Veron a jezero St. Croix
Velký kaňon patří k
nejvelkolepějším přírodním
výtvorům tohoto druhu v Evropě. Vyhloubila ho řeka Veron,
místy dosahuje hloubky 250-700m, šířka
při dně je 6-100m, při horních okrajích 200-1500m
a je dlouhý 21 km. Před dvěma lety jsme zvolili cestu kolem
něj, kdy jsme vystoupali až do sedla Col d´Ayens a z
každého místa se otvíraly
nové a nové pohledy do kaňonu. Letos jsme ho
chtěli vidět z jiné perspektivy, proto jsme si pronajali na
pláži u mostu šlapadlo (13 Euro na hodinu) a
vydali se na cestu po kaňonu. V tyrkysové vodě jsme se
projížděli spolu s davy ostatních
nadšenců, odvážlivci se i koupali a
skákali ze skal, obdivovali jsme
krásný vodopád. Hodinová
projížďka šlapadlem byla velmi
příjemná, k našemu údivu
však Francouzi v 18 h končili s pronájmem
šlapadel a jezero se úplně vylidnilo. I to
však mělo svůj půvab, alespoň jsme se ještě v
klidu kochali pohledem na tyrkysovou hladinu.
Moustiers –Sainte-Marie
Městečko založené roku 433, proslavené
fajánsí (jemnou keramikou
připomínající porcelán) v
zelené, žluté a modré barvě,
která se používala v 17. století na
stolech francouzské aristokracie. Toto
nádobí je zde vystaveno v Muzeu
fajánse. Dominantou vsi je kaple Chapelle Notre dame de
Beauvoir postavená na skalním výběžku
mezi horskými štíty
spojenými zlatým řetězem s hvězdou.
Malebné městečko je přes den zaplněno turisty, večer
však ruch utichá a člověk si může vychutnat
úzké uličky a kamenné domky.
Najdete jej na cestě do (nebo z) kaňonu du Veron a určitě
stojí za návštěvu!
Roussillon
Malebný Roussillon je znám svým
okrovým dolem, který je v současné
době již nevyužívaný a stal se atrakcí
pro turisty. I město je celé okrově zbarvené a
pěkně ladí s okolní krajinou. Jakmile
vkročíte do dolu, zjistíte, že se
všechno oblečení i boty pomaličku
pokrývají načervenalým prachem.
Mladší syn si neustále hrál
s jemným písečkem a výsledkem byly
oranžové ruce, které ještě dva dny
nešly ničím umýt:o)! Ale
podívaná to byla úžasná,
chvílemi jsme si připadali jako někde na Divokém
západě! Město jsme prohlédli jen letmo, protože
jsme měli v plánu jet za dalšími
zajímavostmi.
Klášter Senanque
Klášter Sénanque se
nachází v údolí severně od
Gordes, je to nejznámější
cisterciácký klášter v
francouzském Provence, jeden ze tří
zachovaných cisterciáckých
klášterů v této oblasti.
Klášter byl založen v údolí
Senancole pod patronací Alfanta, biskupa z Cavaillonu a
Ramona Berenguera II., hraběte provensálského a
hraběte barcelonského roku 1148.
Klášter vzkvétal v 13. a 14.
století, kdy vlastnil veliké pozemky a několik
mlýnů. Později byl několikrát poničen a později
prodán státu v roce 1791. V roce 1988 se
cisterciáčtí mniši vrátili
do Sénanque, kde žijí a pracují
dodnes. Provoz kláštera je
zajišťován ze vstupného a prodeje
produktů (vlastní produkce levandule a medu.) Pohled na
klášter se nám nejprve otevřel ze
silnice shora a nadchlo mě, že ani zde ještě není
sklizená levandule, která se pěstuje na
políčkách kolem kláštera.
Naivně jsem si myslela, že najdeme tichý kout, ale proudy
aut a velké parkoviště nás z toho
rychle vyléčily! Hledala jsem dobrý
úhel záběru kláštera přes
levanduli, naštěstí se předchozí
návštěvníci-fotografové
postarali o plot a v několika místech v něm
šikovně zvětšili díry tak, aby tam
bylo možné prostrčit objektiv:o)! Došli jsme až
ke klášteru a cestou jsme se bavili
focením motýlů na levanduli. Prohlídka
kláštera by byla jistě velmi
zajímavá, ale jelikož nevládneme
francouzsky, vzdali jsme to.
Fontaine de Vaucluse
Zde se nachází největší a
nejznámější krasová
vyvěračka v Evropě, říčka Sorgue sbírá
vody v podzemí z dešťových
srážek, které pak vytékají
ze skalního amfiteátru.
Největší efekt, kdy je vyvěračka
aktivní a voda se žene přes kameny, je vidět na jaře a na
podzim, nyní-na konci července jsme podél řeky
došli až k vyvěračce, ale bylo to
spíše malé
nenápadné jezírko. Na
kolmých skalních stěnách byly
ukazatele, kam až dosahuje voda v době největší
vydatnosti pramene. Nicméně procházka
podél řeky byly velmi příjemná, voda
je zelenomodrá a průzračná, zaujala
nás i stará papírna (kde je možno
zakoupit nejrůznější tisky či archy
úžasného ručního papíru) a
dvě mlýnská kola. Městečko se také
pyšní tím, že zde pobýval
italský básník Francesco Petrarca.
Avignon
Město bylo založeno Římany jako centrum provincie Gallia
Narbonensis. Po pádu říše bylo dobyto
různými vládci, nakonec se připojilo k
burgundskému vévodství. V letech 1309
až 1377 se toto malé francouzské město stalo
sídlem papežů, nucených opustit Řím,
poté ještě na čas sídlem vzdoropapežů
(celkem zde sídlilo sedm papežů a pět vzdoropapežů). Do 14.
září 1791 patřilo město církvi,
poté bylo anektováno nově vzniklou Francouzskou
republikou. Je zde pochován Jan Milíč z
Kroměříže, který zde v roce 1374 zemřel. Jedno z
nejkrásnějších historicky
cenných měst až do roku 1309 ničím nevybočovalo z
průměru tehdejší středověké Francie. V
tomto roce sem na nátlak krále Filipa IV.
Sličného přesídlil z Říma papež
Kliment V. Poslední papež opustil město v roce 1403. Město
je opevněno impozantními hradbami, toto
stavitelské dílo předběhlo svou dobu o sto
let! Unikátní je také
papežský palác s rozlohou 1,5 km2 s
vysokými věžemi
připomínajícími pevnost (jeho
bohatství bylo ohrožováno loupeživými
bandami.) Hned vedle se vypíná
katedrála Notre-Dame-des-Doms a za ní se
rozkládá park se zahradou a krásnou
vyhlídkou nazvanou Rocher des Doms. Z ní je
krásně vidět na Rhonu a také na slavný
most St. Bénezet, známý z
dětské písně Sur le Pont d ´Avignon.
Byl postaven v letech 1177-1185 nejprve jako
dřevěná konstrukce, kamenný most vzniknul až v
roce 1350. Část jeho oblouků strhla v roce 1669 povodeň.
Kdysi byl dlouhý 900m, dnes z něj
zbývají jen čtyři oblouky, po kterých
se můžete projít. Na jednom mostním
pilíři stojí Chapele St. Nicolas,
tvořená vlastně dvěma kaplemi nad sebou-románskou
a gotickou. V roce 1995 bylo historické centrum Avignonu
zapsáno na Seznam světového dědictví
UNESCO. Nádherné město, které
ožívá na večer různými
pouličními umělci, historickým kolotočem, mnoha
kavárnami pod širým nebem a davy
turistů. Nám se poštěstilo si jeho
atmosféru nejprve vychutnat večer a pak se znovu kochat
ještě brzy ráno, kdy bylo doslova
liduprázdné. Nechalo by se tu strávit
asi víc dní a stále by bylo co
prohlížet!
Pont du Gard
(česky též Gardský most) je akvadukt ve Francii,
který byl postaven za dob starověkého
Říma. Je 49 metrů vysoký a až 275 metrů
dlouhý. Skládá se ze tří na
sobě stojících arkád a byl postaven
proto, aby přiváděl vodu do města Nîmes. Je to
mistrovské dílo římského
stavitelství, postaven byl patrně roku 19 př. n. l. za dob
císaře Augusta. Ve 9. století přestal
být používán. V 18. století
byla vybudována cesta vedoucí po
nejnižší řadě oblouků. V 19. století
byl výrazně rekonstruován. Most je
součástí akvaduktu, který
přiváděl vodu z pramenů řeky Eure u obce Uzes do
Nîmes.
Skládá se ze tří pater:
Dolní patro: 6 oblouků, 142 m dlouhé, 6 m
široké, 22 m vysoké
Střední patro: 11 oblouků, 242 m dlouhé, 4 m
široké, 20 m vysoké
Nejvyšší patro: 35 oblouků, 275 m
dlouhé, 3 m široké, 7 m
vysoké
V nejvyšším patře je veden
starý vodovod, který je vysoký 1,8 m a
široký 1,2 m se spádem 0,4 procenta a
kryjí jej kamenné desky, které
zabraňovaly spadu nečistot do vody.Ve spodním a
středním patře se nacházejí
arkády postavené ze 61 kvádrů,
které váží až 6 tun. Pilíře
středního patra jsou postaveny přesně nad pilíři
nejnižšího patra. Tím se
zabránilo nadměrnému
zatížení spodních oblouků. Od středu
směrem ke břehu se rozpětí pilířů
zmenšuje. Vzdálenost mezi konečnými
body tohoto kanálu činila 50 kilometrů. Spád
celého kanálu je 15 metrů. Z toho
vyplývá, že průměrný spád
vody na jednom kilometru kanálu se pohyboval okolo
pouhých třiceti centimetrů. Po výstavbě
kanálu přiteklo do města za den asi 20 000 m3 vody, což bylo
dostatek pro potřeby římského města.
Celý akvadukt je postaven bez užití malty. Pro
svou mimořádnou hodnotu byl v roce 1985 zařazen na Seznam
světového dědictví UNESCO.
Cesta k němu je velmi dobře značená, jen nás
poněkud šokovala cena parkovného-15 Eur za auto,
ale jiná možnost nebyla, v širokém
dalekém okolí se zaparkovat opravdu
nedá. Pak jsme vyrazili na delší
procházku přes informační centrum a
parčík, za kterým se nám otevřel
pohled na samotný akvadukt. Žádný
snímek ani slovní popis vás
nepřipraví na ohromující
podívanou, protože akvadukt je skutečně
impozantní a člověk tak nějak nechápe, jak tohle
mohli postavit Římani již před 2 000 lety bez
jeřábů, bagrů a náklaďáků!
Camargue, Saintes Maries-de-la Mer
Tato jihoprovensálská oblast se
rozkládá v pomyslném
trojúhelníku, jehož boční strany
tvoří řeky Malá a Velká
Rhôna a základnu Středozemní moře.
Rozprostírá se na téměř sto
padesáti tisících hektarech.
Převažují zde rozsáhlé bažiny,
pastviny, duny a slaniska. Delta řeky Rhôny s
centrální slanou lagunou Étang du
Vaccarès byla v roce 1927 vyhlášena
národní přírodní
rezervací. Zároveň je také
biosférickou rezervací organizace UNESCO.
Camargue se skládá ze dvou pomyslných
částí. Ta severní
skýtá mimo jiné zemědělskou půdu, kde
se pěstuje rýže, těží mořská sůl a
chová dobytek. Jih je převážně
přírodní rezervací se spoustou mokřin,
mělkých slaných lagun a solných
plání. Camargue je proslavené
tím, že zde můžete spatřit úchvatná
hejna plameňáků růžových. Tato oblast je totiž
jedním z jejich posledních evropských
hnízdišť. Podle odhadů jich v oblasti žije 10 až
20 tisíc párů. Přehlídka ptactva ale
plameňáky zdaleka nekončí. Můžete pozorovat
bezpočet druhů racků, kachen, čápů, volavek a
dalších druhů. Mozaika camargských
mokřin zahrnuje celkem přes 2000 rostlinných a
živočišných druhů a více než 60
procent francouzské ptačí fauny –
konkrétně 268 druhů. Zástupci čtyřiceti
různých typů komárů
žijících na území Camargue
vás můžou pěkně potrápit. Přitahují je
močály i vlhké a teplé
ovzduší. Použijete-li ale
pořádný repelent, nemusíte
mít strach, v našem případě
nás skvěle ochránil silně vanoucí
mistrál, který spolehlivě všechen hmyz
odfouknul:o) ! Nejvíc jsem však toužila po
osobním setkání s
bílými camargskými koňmi. Ti tu
žijí polodivoce již od nepaměti a dokázali se
vyrovnat s nepříznivými klimatickými
podmínkami, takže vystačí se
spásáním rákosu a
jiné slanomilné vegetace. Starají se
zde o ně místní pastevci-gardiani.
Všude cestou jsme míjeli stáje, kde
trpělivě pod přístřešky čekali
nasedlaní koně na další
várku turistů, kterou budou za chvíli
nést na svých hřbetech. Je zde možnost si
zaplatit krokovou vyjížďku, ale při pohledu na
otrávené koně mě to rozhodně nelákalo.
Nakonec jsme dali přednost jinému
poznávání Camargue-v
informačním centru jsme si zamluvili 1,5 hodinovou cestu
džípem s průvodcem. Mezitím jsme si dali
místní pochoutku z býčího
masa a pak už jsme se těšili na dobrodružnou
jízdu. Jenže náš průvodce a řidič v
jedné osobě nám (samozřejmě francouzsky!)
vysvětlil, že on je patriot a neumí jinou řeč než
francouzštinu a tím pádem jsme neměli
z výkladu nic:-(! Nicméně jsme se kochali
pohledem na mokřady s plameňáky, našli se
koníci v ohradách a posléze na
slaniscích, býci byli opravdu černí a
agresivní a jakmile si usmysleli, že se jim džíp
moc nelíbí, raději jsme vyklidili pole! Bohužel
na focení to nebylo ideální, průvodce
stavěl jen někde, místa, která by se mi
líbila, míjel a vystoupit také nebylo
možné. Když už jsme byli na
zpáteční cestě, uviděla jsem z džípu
stádečko camargů na jakémsi červeném
porostu. Zapamatovala jsem si cestu a na zpáteční
cestě jsme se tam vrátili autem. Tedy rodinka zastavila na
odpočívadle a já dál pokračovala po
svých do rezervace. Koně tam ještě byli, ale
nemohla jsem se k nim dostat-bránil mi v tom
polovyschlý příkop. Jenže jsem nemohla zůstat
takový kousek od vysněných koní!
Rozhodla jsem se, že Velký bahenní
příkop překonám stůj co stůj, jenže už
první šlápnutí do
„polovyschlého“ příkopu, při
kterém mi tam pěkně s mlasknutím zajela
sandála, jsem nabyla dojmu, že to asi nebude tak
lehké. Nakonec po několika metrech cesty jsem si
všimla, že se o totéž někdo pokusil na
jiném místě. Jelikož jsem neviděla
ohlodané kosti, riskla jsem to taky-a ejhle, byla jsem u
koní! Ti mi věnovali asi tolik pozornosti jako bych byla
hmyz a dál se klidně pásli v
rákosí. Jen dva zvědavci si mě přišli
obhlédnout a nechali se drbat, což jim evidentně
přišlo vhod! Uprostřed pole postával hodně
starý valach (soudě podle prosedlého hřbetu a
výrazných důlků nad očima), který zde
zřejmě trávil důchod. Nerada jsem se od koní
vracela, ale museli jsme jet dál. V duchu jsem si dala slib,
že se sem jednou vrátím, nejlépe v
době gardianských slavností, abych tu zažila tu
správnou atmosféru!
Les Baux de Provence
Les Baux-de-Provence je malá starobylá vesnice se
zříceninou hradu tyčící se vysoko na
skalní plošině na jihu Francie v departementu
Bouches-du-Rhône. Patří mezi
nejnavštěvovanější pamětihodnosti
Francie, kde se v létě pořádají
rytířské turnaje pro turisty. Tato pevnost byla
vybudována v 9. století
místními vládci na
obrovské, 250 m vysoké skalní
plošině v pohoří Les Alpilles . Později
přešla pod správu hrabat z Provence. Ve
středověku proslul hrad jako Cour d´Amour – Dvůr
lásky. V místě se také pravidelně
pořádaly rytířské turnaje. V 15.
století, po připojení kraje k Francii, se stala
útočištěm protestantů, což byl začátek
konce tohoto města. V 17. století byl na pokyn
kardinála Richeliea hrad zbořen a zbylo jen několik
zdí a staveb. Le Baux de Provence se dělí na
živé město s pěší zónou a
mrtvé město (ville morte), kde se
nachází zničený hradní
komplex. My jsme k němu dorazili až těsně před osmou hodinou večer a
trochu s obavami jsme došli až k pokladně. Ta
však kupodivu nebyla zavřená, prý se
můžeme procházet po hradu po libosti!
Příjemné překvapení a
hlavně-liduprázdný obrovský
hradní komplex, s několika obléhacími
stroji a také dvěma pranýři, kam jsme
umístili naše kluky. Pár minut to byla
docela ideální dovolená!:o)))
Prolézali jsme jednotlivé místnosti a
chodby, šplhali se na vyhlídky a z
tabulí jsme se pokoušeli představit si tento hrad
v dobách jeho největší
slávy. Muselo to být impozantní
sídlo, ze kterého bylo možné
ovládat celý kraj. Moc jsme si to užili,
kdybychom sem přišli v jinou dobu, asi by to mezi davy
lidí nebylo zdaleka tak příjemné.
Večer tu utichl téměř veškerý ruch,
byli jsme rádi, že jsme našli otevřenou
restauraci hned u hradeb. Ačkoli bylo dost pozdě, dostali jsme
vynikající jídlo od
příjemné obsluhy-zkrátka
pěkná tečka za vydařeným výletem.