Francie 2011- dovolená
Gordes
Naše první zastávka byla v
malebné vesnici Gordes, kterou jsme loni nestihli
projít. Je položena na jednom z vrchů pohoří
Monts de Vaucluse (nebo též Luberon). V 8.
století zde bylo založeno benediktinské
opatství, které bylo postaveno na
rozbořených ruinách
římského chrámu. Na přelomu 19. a 20.
století se zde rozvíjelo zemědělství.
V roce 1938 Gordes objevil kubistický malíř
André Lhote, který sem pozval Marca Chagalla,
Victora Vasarelyho a další umělce
zabývající se moderním
uměním. Pak však přišla 2.
světová válka a v roce 1944 do vesnice vpadla
německá vojska, která se chtěla
pomstít za útok francouzského odboje.
Zničila více než polovinu vesnice, včetně
památek. Dostavba byla však provedena citlivě a
tak dnes skýtá Gordes mnoho
příjemných míst k posezení.
Uprostřed vesnice se vypíná hrad z 11.
století, přestavěn byl v renesančním stylu.
Všechny budovy ve vesnici jsou postaveny z
tradičního provensálského
materiálu – kamene, na střechy jsou použity
terakotové desky. Úzké uličky
nabízejí stále nové a
nové pohledy do krásné krajiny. A
protože jsme dorazili brzy ráno, mohli jsme si toto jinak
turisty hojně vyhledávané místo v
klidu prohlédnout.
Fotografie naleznete zde...Abbaye de Sénanque
Další cesta vedla k nedalekému
klášteru Sénanque, který je
od Gordes co by kamenem dohodil. Už z loňska jsem věděla, že marně budu
hledat klidné tiché místo –
směřují sem davy turistů. Jen jsem byla zvědavá,
zda bude levandule víc rozkvetlá, než
loni…Založený byl roku 1148 a
patří mezi tři velké
cisterciácké kláštery v
Provence. Jméno kláštera je odvozeno
od latinského "sine aqua" - bez vody, protože
zdejší řeka dávala málo
vody. Největší rozkvět spadá do 13. a
14. století. Tehdy sem byl totiž přistavěn mlýn,
bylo založeno hned sedm farem a zakoupeny pozemky po celé
Provenci. Během krvavých náboženských
válek v 16. století byl
klášter značně poničen a během
francouzské revoluce byly všechny jeho budovy
rozprodány. Po revoluci v roce 1791 byl prodán
státu a jeho význam tak začal upadat.
Malá komunita mnichů přišla do
kláštera opětovně až v roce 1988 a zůstala
dodnes.
Arles
Arles leží na Rhoně a je nazýváno
branou do Camarque. Nachází se zde
mnoho historických památek, včetně
římských. Již ve 3. století zde
sídlil biskup a roku 308 si zde nechal postavit svou
rezidenci císař Konstantin. Ve středověku bylo
významným církevním
střediskem, sídlem arcibiskupa a dějištěm 19
církevních koncilů. Ve 12. století se
stalo sídlem arelatského
království (zabíralo Burgundsko a
část Provence), jež bylo součástí
římsko-německého císařství.
Jako poslední se nechal v Arles korunovat Karel IV.,
který také krátce před svou
smrtí v roce 1378 jmenoval
říšským vikářem v Arelatu
následníka francouzského trůnu, a
položil tak oficiální základ pro
pozdější spojení Provence s
Francií. Během 17. a 18. století bylo postaveno
mnoho šlechtických domů, které dnes
tvoří jádro historického centra. Arles
a jeho okolí je spojeno především s
malířem Vincentem van Goghem, který zde
strávil poslední dva roky života a namaloval tu
přes 300 obrazů.
Nejprve jsme zamířili do římského
amfiteátru s kapacitou více než dvacet
tisíc diváků. Byl vybudován na
nejvyšším místě města za
období vlády císaře Vespasiana. Na
jeho impozantním dojmu nemění nic ani skutečnost,
že aréně dnes chybí
nejvyšší patro. Čtyři věže
pocházejí ze středověku, kdy Arabové
přeměnili amfiteátr v pevnost. Je stále v
provozu, v létě se zde jako lákadlo pro turisty
pořádají koridy. Viděla jsem místa pro
novináře- v těsné blízkosti
arény, díky, ale ani omylem!:o) Raději bych se
spolehla na svůj teleobjektiv, než čekat, kdy se některý
býk vrhne špatným směrem!
Prošli jsme si ho a našli jsme i
okénko do stájí, kde byli
ustájeni camargští býci.
Byla jsem vyvedená z míry, protože
býci byli uvázáni silným
lanem za rohy ke stropní traverzále, v boxu jich
bylo několik a kvůli tomuto způsobu
vázání se nemohli podstatě ani hnout,
natož dát hlavu dolů nebo něco žrát. Jistě, asi
praktické (větší počet
zvířat v jednom boxu), ale jinak dost drsné!
Poté jsme pokračovali do zbytků antického
divadla, jehož pozůstatky se nacházejí v
blízkosti amfiteátru. Divadlo
pocházelo z doby císaře Augusta a od 5.
století sloužilo jako zásobárna kamene
na stavby kostelů, hradeb a domů. Mělo 102 m v průměru a kapacitu 7 000
diváků. Dnes je zachován pouze fragment ochozu,
přeměněný na citadelu (tzv. Tour de Roland), zbytky zdi
scény a několik stupňů hlediště.
Nejzachovalejší jsou dva sloupy
nazývané místními
„vdovy“ a
„lapidárium“ pod
širým nebem se zbytky kamenické
výzdoby. Zrovna se zde chystal večerní koncert,
tak nebylo možné si příliš vychutnat
tuto památku. Poslední zastávku jsme
udělali u krásného kostela sv. Trofima
(Église St-Trophime) – původní
karolinský kostel z 9. století byl
povýšen na katedrálu a v roce 1178 v
něm byl korunován na arelatského krále
Fridrich I. Barbarossa. Nejvzácnější
je portál z 12. století zdobený
plastikami Posledního soudu. Jde o
nejvýznamnější dílo
románského umění uchované v
Provence.
Béziers
Další výlet směřoval do města
Béziers v oblasti Languedoc-Roussillon. Tento kraj je
známý tím, že zde žili kataři
(albigenští), o kterých jsem toho
spoustu přečetla. Proto jsem byla zvědavá na
místa, kde kdysi žili a trochu jsem i doufala, že na mě
dýchne z těchto míst prastará a
smutná historie. Název
albigenští získali podle města Albi v
Languedocu (dnes jižní Francii), kde bylo jedno z jejich
největších center. Také se jim
říkalo kataři. Řecké
καθαρ?ς
katharos znamená čistý, v tomto
případě dokonalý. Původně tak byli
označováni pouze albigenští
učitelé a duchovní, ale záhy se
rozšířilo jako označení pro
všechny přívržence hnutí. Z tohoto
slova je odvozen i český výraz kacíř.
Katarské hnutí se rozšířilo
v hrabství Toulouse a v okolí města Albi a rychle
zapouštělo kořeny v dalších
krajích. Jeho rozšíření
souviselo s odporem venkovské šlechty k
hospodářským nárokům
církve, s příkladným
prostým životem albigenských
duchovních a rychlost
šíření albigenské
víry byla podpořena i zpupností a
bohatstvím církve, která ztratila
schopnost věrohodně oslovovat prosté lidi. Papež Innocenc
III. v roce 1208 rozhodl o křížové
výpravě proti albigenským na jihu Francie.V
letech 1208 až 1229 byla papežem vyhlášena
křížová výprava proti
albigenským. Svatým bojovníkům papežův
výnos umožnil vlastnit půdu, kterou dobyli, tímto
činem se však značně posunul původní
ideál výprav –
křížové tažení bylo vypraveno proti
křesťanům přímo v Evropě, a osvobození
Svaté země se tak stalo druhořadou
záležitostí. Tažení bylo
zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata
kláštera v Citeaux. Křižáci
pustošili celá města, vyvražďovali jejich
obyvatele a ničili poklady provensálské kultury.
Stovky zajatců byly surově upáleny na hranicích a
tisíce lidí zahynuly při
drancování. Právě v Béziers
bylo vybito veškeré obyvatelstvo –
dvacet tisíc lidí – bez ohledu na
vyznání! Jak sděluje kronikář, při
dobytí města Béziers uslyšeli
křižáci křik obyvatel. Když podle výkřiků
poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní
(katolíci), řekli opatovi Arnaldu Amalricovi: „Co
si máme počít, otče? Nedovedeme
rozlišovat dobré od zlých.“
A opat odvětil: „Pobijte je všechny, neboť
Pán pozná své!“
Cesta do města mě dost rozladila, čtvrti byly
špinavé, podivně ospalé,
zkrátka jsem měla úplně jinou představu o tomto
místě. Městu dominuje katedrála St-Nazaire, ke
které jsme zamířili. První
písemné zmínky o katedrále
jsou z 8. století, kdy byla na kopci postavena
její románská podoba. Tato
původní stavba společně s mnoha obyvateli města padla za
oběť plamenům křížové výpravy 22.
července 1209. Během 13. století byla na
spáleništi a zčásti také na
starém hřbitově v gotickém slohu postavena
současná stavba s masivními věžemi a rozetou.
Bylo možné vejít do přilehlých prostor
a zahrad a poté do katedrály. Na večer
svítilo slunce skrz vitráže a ty se jako duha
zobrazovaly na sloupech – konečně trochu
atmosféry… Samotná
katedrála je strohá, má
spíš pevnostní charakter a uvnitř je
mnoho barokních prvků, které mě dost
rušily. Nejlepší se ukázal
výstup na věž, odkud byl nádherný
výhled na krajinu. Celkově jsem ale byla
návštěvou města velmi zklamaná.
Poblíž Béziers se nachází
Canal du Midi, který se vine v délce 240 km ze
Séte do Toulouse. Zbudovat ho nechal Paul Riquet v 17.
století, aby oživil obchod. Dnes po něm jezdí
výletní lodě a podél břehů se
prohánějí cyklisté.
Pobřeží
Moře u kempu Les Sablons vypadalo ideálně – za
plotem kempu byly písečné duny s divoce
rostoucími květinami a travami, moře bylo
nádherně modré, vstup do vody pozvolný
a celá pláž nekonečná. Bohužel, jedna
drobná chybka se našla – voda byl tak
neuvěřitelně ledová, že se v ní absolutně nedalo
plavat, spíš se jen rychle ochladit. Když v
ní člověk stál, za chvíli přestal
cítit nohy a pak už by ho ani moc nepřekvapilo, kdyby se z
moře vynořil tučňák nebo připlul na kře lední
medvěd! Prý to není pro tuto oblast
typické, ale moře se neohřálo po celou dobu
naší dovolené.:-(
Pevnost Salses
Počasí přálo spíš
výletům, další jsme
zacílili na pevnost Salses, která leží
nedaleko hranic se Španělskem. Vystavěl ji král
Ferdinand aragonský v letech 1497-1506 na obranu
španělského
území-Roussillonu. Pevnost je z
červených cihel a z dálky vypadá jako
hrad z písku, co si stavějí děti. Šli
jsme dovnitř, z čtvercového nádvoří
jsme mohli do podzemních prostor, kde dříve
bývaly stáje pro 300 koní. V
dalších přístupných
místnostech toho bylo pomálu, klasika, jako na
všech francouzských hradech a
zámcích, kde řádil prostý
lid na francouzské revoluce! Chtěli jsme vystoupat i na
ochozy (doporučeno u kasy-skvělý výhled do
krajiny, počkejte na průvodce), proto jsme si tedy počkali.
Ó jé, chyba, veliká chyba!
Paní asi byla znalá a vtipná, ale
samozřejmě vše probíhalo jen ve
francouzštině, ačkoli tam bylo i mnoho cizinců.
Žádný tištěný průvodce
také nebyl k mání, takže jsme se
ukrutně nudili. Skutečně jsme vystoupali na ochoz (asi na 5 min) a pak
jsme strávili více než hodinu v několika zcela
prázdných místnostech,
které občas zdobily velkoformátové
snímky uřezaných rybích hlav (bůh suď,
proč!) Manžel konstatoval, že focení koní je
proti tomuhle zcela neškodný a hezký
koníček!:o) Litovali jsme, že jsme se nespokojili jen s
podzemím, bývalo by to bohatě stačilo. Ale
nejspíš bychom odjížděli s pocitem, že
jsme něco propásli…
Narbonne
Na zpáteční cestě jsme se stavili v Narbonne a to
nám pořádně vylepšilo
náladu, ačkoli se už připozdívalo. Už z
dálky jsme viděli obrovskou katedrálu St-Just et
St-Pasteur, která je však ve skutečnosti jen
chórem, který se začal stavět v roce 1272.
Zachovala se dokončená křížová chodba,
nedokončený kůr je jedním z
nejvyšších ve Francii, má
41 metrů. Na katedrálu navazují budovy
arcibiskupského a biskupského paláce a
jsou opevněné. Narbonne bylo založeno jako první
kolonie mimo území Itálie roku 118 př.
n. l. pod jménem Narbo Martius, v
pozdější době se stalo hlavním městem
římské provincie Gallia Narbonensis a
také jedním z
nejdůležitějších římských
měst v dnešní Francii. Ve středověku bylo
sídlem katarů. Městem vedla silnice Via Domitia,
která byla první římskou
silnicí v Galii a propojovala Itálii s koloniemi
ve Španělsku. U Narbonne se spojovala s
další římskou silnicí Via
Aquitania, která vedla přes Toulouse a Bordeaux k
Atlantickému oceánu. Dnes je na
náměstí kousek římské cesty
zachovaný pod úrovní
současného náměstí, oblé
kameny využívají děti a skáčou po
nich. My jsme si tady dali vynikající večeři a s
posledními paprsky jsme se vydali zpět do kempu.
Jeskyně Niaux
Světoznámá jeskyně Niaux, ve které se
nalézají pravěké kresby z
Magdaléninu, se nachází v
Pyrenejích. Směrovky nás vedly téměř
na konec vesnice a pak se stočily přímo ke
skalnímu masivu na úzkou silničku. Znejistěla
jsem, ale protože nebylo možné již auto otočit, pokračovali
jsme v cestě – naštěstí to bylo
správně, protože cesta vyústila přímo
u obrovského vstupu do jeskyně. Ten je zdoben jakousi
moderní „branou“ a ochozem s
informacemi. Příliš turistů zde nebylo, vstup do
jeskyní je totiž omezený a prohlídku
(s anglicky či francouzsky mluvícím průvodcem) je
potřeba si předem zamluvit-což už jsme měli. Obdrželi jsme
pořádnou baterku a dvě dobré rady: „
Pozor na hlavu!“a „Klouže to!“ Oboje
platilo :o). Poněkud naivně jsem čekala něco jako převis a
následně jeskyňku s kresbami, ale Niaux mě naprosto ohromilo
a zcela předčilo mé
očekávání. Jeskyně je totiž
obrovská, neuvěřitelná, neskutečná!!!
Obrovské prostory osvětlené jen baterkami
dávají sotva tušit, co máme
kolem sebe a nad hlavami. Všude jsou stalagmity a stalaktity
(nikdy nevím, který roste kam),
svítíme si pouze baterkami,
žádné elektrické osvětlení
ani chodníčky. Postupujeme stále hlouběji,
jeskyně se zdá nekonečná. Jdu poslední
a občas se otočím do černočerné tmy –
jak sem mohli pravěcí lidé vůbec bez
bázně vlézt?! Jdeme a jdeme, pak
narazíme na první
„grafiti“-podpisy různých
návštěvníků, kteří jeskyni
navštěvovali už v 19. století, aniž
tušili, co skrývá. (Objevena vědci
byla až v roce 1906.) Posléze vidíme
první pravěké otisky-tečky a symboly
připomínající písmeno P.
Pak jdeme dál do „černého
sálu“. Odevzdáváme baterky
(světlo nesmí příliš dlouho osvětlovat
kresby) a průvodkyně rozsvěcí svoji baterku. Před
námi ze tmy náhle vystupují
kresby bizonů a koní. Fantastické,
vedené jistou rukou, s neskutečnou znalostí
anatomie. Kůň Převalského v zimní srsti, bizoni,
antilopy…Poté postupujeme dál a opět
vidíme další zvířata,
mnohé se zakreslenými šípy
v těle. Pravěký umělec dokonce skvěle využil strukturu
skály, takže máme dojem, že se bizonova hlava
otáčí. Nechápu to – tohle
nejsou žádné primitivní
jednoduché pokusy o kresbičky zvířat, to je
prostě umění s velkým U! Pak už se
vracíme zpět, byli jsme v hloubce cca 600 m, ale podle
plánku se jeskyně rozvětvuje a obsahuje
další galerie s mnoha kresbami, které
však nejsou veřejnosti přístupné.
Fantastický zážitek, vřele doporučuji! V jeskyni
se samozřejmě nemohlo fotit, proto jsem stáhla
dostupné snímky z Internetu a pár jich
zařadila.
Mirepoix
Při cestě z Niaux jsme se stavili v městečku Mirepoix, které
je známé krásnými
brázděnými domky s podloubími ze 13.
až 15. století, které
podepírají trámy. Uprostřed
trůní mohutná katedrála z roku 1317,
jež se pyšní
nejširší gotickou lodí ve
Francii. Je to městečko, které jako by pořád
ještě žilo napůl ve středověku. Ve středověku bylo obydleno
katary, naštěstí jeho obyvatelé
stačili utéci před křižáky do hor. My jsme se
zrovna trefili do dne, kdy se tu konaly nějaké slavnosti a
město doslova praskalo ve švech. Na
náměstíčku prošel dvakrát
dokola průvod postav v kostýmech, které
představovaly historický vývoj Francie.
Samozřejmě, že jako první šla
známá dvojice Asterix a Obelix:o)! Co mě
fascinovalo, byla srdečná atmosféra, nic
hraného, bavili se všichni a v průvodu bylo k
vidění i mnoho starších
lidí (obstarožní Ludvík XIV. s
manželkou byl moc roztomilý.) V průvodu šla i
různá hospodářská zvířata,
včetně oslíka, koz, mul a koní
(vraníka jsem otipovala na mérena a
chladnokrevné ryzky na comtoise.) Však
také tady probíhá 2x do
měsíce největší trh s
dobytkem v tomto regionu! Lidé se tu celé
odpoledne bavili, atmosféra byla opravdu skvělá a
co na tom, že sem tam spadlo pár kapek.
Carcassonne
Kdo by neznal známou stolní hru Caracassonne a
město, kterým se autor inspiroval! Vynechat tuhle
atraktivní památku bylo naprosto
nemožné a my se na ni moc těšili. Oblast v
okolí pozdějšího města byla od 6.
stol. př. n.l. obývána Kelty a zhruba o 300 let
později tu vzniklo první oppidum, později Římany
nazývané Colonia Julia Carcaso. V roce 122 n.l.
jej Římané dobyli a ve 3. stol. dále
vylepšili zesílením hradeb a
přistavěním několika věží. Základ
tohoto pevnostního systému se zachoval až do
dnešních dnů a tvoří
vnitřní prstenec hradeb,
sestávající z 30 věží
galsko-římského typu s velkými okny
pro vrhání oštěpů. V polovině 5.
století se města zmocnili Vizigótové,
kteří přistavěli další hradby. Roku
725 jej obsadili Arabové, v roce 759 se stalo
franckým lénem a poté připadlo
dynastii Trencavelů. V 11. až 13. stol. nastalo období
největšího rozkvětu. Hrabě z Trencavelu nechal
postavit na nejvyšším místě
pahorku uprostřed hradního města opevněný
zámek, od zbytku opevnění oddělený
suchým příkopem a chráněný
5 věžemi. Přístupu dovnitř bránily 2
padací mříže a okovaná
brána, kterou musely kvůli znemožnění zrady
obsluhovat alespoň 2 osoby.Oblast však byla také
osídlena katary a křížová
výprava z roku 1208 se dotkla i Carcassonne. Město začalo
obléhat vojsko severofrancouzských
rytířů pod vedením Simona IV. z Montfortu a
Carcassonne, jehož opevnění bylo v té době z
velké části už přes 1000 let staré, po
15 dnech padlo. Současně bylo dobyto sousední město
Béziers. Obyvatelstvo obou měst bylo kompletně
zmasakrováno a Simon de Montfort kraj obdržel jako
své léno. V
následujících letech se
však kataři i Trencavelové snažili město
získat zpět a proto se o něj dlouze bojovalo, padlo zde na
půl milionu obyvatel kraje Languedoc. Až roku 1240 připadlo Carcassonne
s konečnou platností francouzskému
králi a postupně se začalo znovu obnovovat a
rozvíjet. Chátrající hradby
byly zesíleny a zajištěny druhou
vnější hradbou a město získalo pověst
nedobytnosti. Avšak po pyrenejském
míru roku 1659 ztratilo Carcassonne na významu a
s rozvojem nových válečných technik a
zbraní už nemělo smysl hradní město
dále budovat, takže se postupně rozpadalo. V 18.
století z něj byla už jenom zchudlá čtvrť, na
kterou byl dokonce vydán dekret o stržení.
Naštěstí starosta města Jean-Pierre
Cros-Mayrevieille, architekt Viollet-le-Duc a spisovatel Prosper
Mérimée se na poslední
chvíli zasadili o rozsáhlou rekonstrukci a
zachránili město i pro další generace.
Nyní patří mezi památky na seznamu
UNESCO a proudí sem nepřetržitý dav turistů.
Jakmile projdete hlavní bránou, okamžitě
vás začne proud lidí unášet
a téměř nemáte šanci se z něj v
úzkých uličkách vymanit. Snažila jsem
se rozpoznat, co je původní a co dostavěné (a je
toho uvnitř opravdu dost), ale v davu to nebylo jednoduché.
Nejhezčí atmosféru měla procházka po
hradbách, tady přeci jen nebyl takový
nával lidí. Příjemné bylo i
posezení v restauraci, kupodivu to tu nebylo nijak
drahé a také vstup do města je zdarma
(platí se pouze prohlídka hradu.) To
nás překvapilo, protože být to v
Čechách, skrz bránu byste bez
pořádného poplatku vůbec nevstoupili! Přesto jsem
měla trochu rozporuplné pocity, očekávala jsem
starobylé domky, ale místo toho byly
nové, jen některé uličky na nás
dýchly středověkou atmosférou.
Nejhezčí byl pak pohled na město přes řeku a
starý most ve večerním slunci.
Camargue
O Camargue už jsem obšírně psala loni, takže
pokud máte zájem o informace, pohledejte v sekci
Cestování. Původně jsme sem cestu ani
neplánovali, ale vynechejte to, když to máte při
zpáteční cestě domů! Rodina ani neprotestovala,
takže jsme se po roce opět ocitli v Saintes Maries de la Mer. Zvolili
jsme pro prohlídku delty Rhony plavbu
výletní lodí a nelitovali jsme, viděli
jsme volavky, divoké černé býky a i
sněhobílé camargské koně. Opět jsem
skřípala zuby, protože jsem neměla s sebou svůj
teleobjektiv, který by se velice hodil:-(! Koně barvy
mořské pěny jsem našla u silnice v
posledních paprscích
zapadajícího slunce. Poprvé se mi
stalo, že na mě kůň dýchnul koprovou vůni :o)–
tihle koníci totiž spásají kde co a
zrovna kopr tady roste všude a do velké
výšky! Ohrady jsou z ostnatého
drátu, klečela jsem na krajnici k úžasu řidičů,
ale z fotek mám radost, byť vznikly v lehce
bojových podmínkách. Se
zapadajícím sluncem nás na cestu do ČR
doslova vyštípali komáři, ale
výlet stál určitě za to!